Příloha č

Příloha č. 1

"Mému otci chodila kuna na slepice," vyprávěl veselý. "Nalíčil na ni a šťastně ji chytil... A víte, co jí udělal? Vypíchl jí oči a nechal ji běhat v komoře bez oken. Víte, ona potvora, třeba nevidí, mohla by vyskočit na okno a utéci... Kamarádi, to vám bylo k smíchu, jak běhala zběsile po světnici, do oken hlavou vrážela - i po stěnách šplhala - věříte tomu? A můj otec práskal nad ní ustavičně bičem a švihal ji - ona tak směšně kvičela. Mně bylo tenkrát dvacet let a myslil jsem, že smíchy duši pustím! Checheche!" A při této vzpomínce rozchechtal se znovu, až mu slzy kanuly. Ostatní dobráci s ním.
"Dobře jí udělal!" děl sladký. "Taková šelma, která drůbež vraždí, ničeho jiného nezasluhuje!"
"Člověk ji nevraždí?" tázal se Vittorio. Vřel v něm hněv.
"Jo, - člověk, - to je docela něco jiného!" zasmál se veselý. "Jak můžete být tak zpozdilý, pane, a přirovnávat člověka k takovému dobytčeti? A ještě dál ji trápil můj otec celé tři dny. Uřezal jí -"
"Ale já vám povím ještě něco lepšího!" vskočil mu do řeči uctivý. "Já jsem měl psa, hodnýho, věrnýho - jen co je pravda... Ale ne a ne si odvyknout dávat na mne tlapy, když jsem byl svátečně oblečen. Bil jsem jej za to a bil, - jednou jsem jej tak tlustou holí zmlátil, že ležel několik dní pod postelí a nemohl se postavit na nohy - checheche! Ale sotva mu otrnulo, zas už na mne vyskočil. Víte, já jsem hodný člověk, ani kuřeti bych neublížil - to mne znáte! Ale dopálilo mne to! A umínil jsem si, udělá-li to ještě jednou, že mu udělám, co ještě nikdo psu neudělal. Ale tu on zrovna a zrovna na mne nešel, jakoby čichal, co mám za lubem! A to mne dopálilo! Potvoro, povídám si, za tu tvou prohnanost musím tě potrestat! Tak jednoho dne chovám se k němu vlídně - víte, jindy jsem na psy ras! - dávám mu maso - a konečně povídám: 'Hop - vyskoč na mne! '. Ale on nějak nechtěl. Já jsem dostal vztek - na tu jeho prohnanost - víme? Ale povídám ještě jednou vlídně: 'Hop! Vyskoč! ' Ale on zase ne! Tu vezmu důtky a zařvu: 'Sem pojď! Hop na mne!, A tu konečně poslechl - mrcha prašivá - a zamazal mně kalhoty. Zařvu naň: 'Tak tedy posloucháš pána? Proto jsem tě tak dlouho učil, abys na mne neskákal? ' A víte, jak jsem jej teď potrestal? Nejdříve jsem jej svázal, až mu kosti praskaly. Dříve jsem mu dal ovšem náhubek. Pak jsem jej pálil červeným železem do čumáku, do břicha - všude! Jakživ jsem takovou legraci nezažil! Co ta bestie vyváděla - jak řvala, kroutila se, skákala po hřbetě! A víte, zdálo se mně, že též prosila! Smíchy jsem byl popukán, věřte mně to!"
"Checheche!" smáli se veselý, povídavý i sladký velmi upřímně.
"A pak jsem ji ještě opařil vařící vodou, spřerážel jí hnáty a vypíchal oči - a pak jsem ji hodil do sklepa! Celý den tam řvala, že to bylo slyšet až nahoru! Chtěl jsem ji tam tak dlouho nechat, až zcepení, ale nájemníci si stěžovali na ten hluk. A já, protože mám dobré srdce a každému rád vyhovím, jsem šel do sklepa a tu mrchu prašivou, neposlušnou, jsem zabil... Ale dříve jsem ji ještě tak zmrskal, že z ní cucky lítaly..."
Zatímco tak mluvil, myslil si Vittorio, bledý a chvějící se: "Nahodí-li se mně příležitost, přísahám na svou čest, že ti učiním totéž, co ty psu!"
"Ale kamaráde," děl sladký, utíraje si slzy smíchu, "to přece bylo jen necitelné od tebe. Byla to sice němá tvář - ale ta také cítí!"
"Nevídáno o takový prašivý dobytek!" zabručel skromný.
"Ale pes je věrné zvíře!" pokračoval sladký. "Psu bych to nemohl udělat. Ale kočce ano! Já vám také něco povím! Měl jsem kočku - totiž já ne - moje stará. Já to plemeno, které žere ptáčky, nemohu vystát - ale mé staré musím být po vůli - ta by mně zahrála. Tak ta naše kočka běhala po nábytku a nemohl jsem ji to odvyknout. Jednou jsem jí přerazil nohu, ale ona běhala po něm po třech. Tak co dělat? Jednou, když má stará nebyla doma, zatopil jsem do kamen, vstrčil ji mrchu do trouby a zavřel... Ona si rozrazila lebku o troubu a bezmála by ji byla vyrazila... Takové malé zvíře a co to má za sílu - to byste nevěřili. Kouknu do trouby, - ona se nehýbe. Vytáhnu ji ven - a ona začne lítat jako satanáš po kuchyni. Já si nevím rady - mám z ní strach, že mne pokouše a poškrábe - a stojím tu dlouho jako pitomý. Tu se vrátila má stará. To byl rámus - neptejte se, kamarádi! Nejdřív té mrše usekla sekerou hlavu, aby se, potvora, netrápila! A pak byla by jí bezmála zabila mne, - ale rozmyslila si to. Nechtěla věřit, že kočka sama do trouby vlezla, jak jsem jí říkal - stála na tom, že jsem to udělal, protože tu slotu nenávidím!"
"To jsi asi dostal holí jako tenkrát, když jsme tě opilého přinesli domů!" zasmál se veselý.
"To ne!" odvětil sladký. "Trochu ano - ale jen co by deset napočítal mne mlátila... Ale z toho jsem si ničeho nedělal, jen když jsem se té potvoře pomstil!"
"Pánové!" děl Vittorio chvěje se, "které zvíře dopouští se podobných ničemností, jako jsou ty, o nichž jste vyprávěli?"
"Aha!" zvolal povídavý, "náš mlčenlivý pán nabyl opět řeči! Ale víme? - zvíře a člověk je rozdíl! To oboje nemá se pořád strkat do jednoho pytle!"
"Ano, poněvadž žádné zvíře není zvířečtější, žádné hovado zhovadilejší, než dobráci vašeho rázu! Proto se nemá člověk a zvíře strkat do jednoho pytle!"
"Ale dovolte, pane!" pravil veselý, "vy nás jmenujete zvířeckými a zhovadilými - to je pro nás urážka!"
"Nejmenuji vás tak, jmenuju vás jen lidskými, protože hnusnosti podobného druhu jsou jen známkou lidí!"

(Ladislav Klíma, úryvek ze Sus Triumfans)

Příloha č. 2

Přihlásil se ke slovu místní kovář, známý řečník, a spustil hlasem hromovým:
"Mít půl druhýho milionu vojáků, to je hezký, to uznávám rád, ale nic to není proti Německu, kerý může ajn zwei postavit proti nám padesát milionů a třebas šedesát a dyby to mušelo bejt třebas sto milionů (Oho!) Cože? voni tomu nevěřej? Já im to přinesu třebas černý na bílým, já vím dycky, co povídám. A prosím pana předseda, abysem nebyl vyrušovanej, protože budu povídat hned moc důležitou věc. My teda proti Němcům nic nepořídíme a esli chceme pořídit, vědí, páni dochtoři, co musíme dělat, aby byl českej národ spasenej? Taky jim to řeknu, já sprostej muž z lidu! Tak musíme si najít spojence, a sice Rusa, a potom nemusíme se Němců bát a stříhneme jim na kabát, tak! to bych řek! A vědí, jak to navlíct? Taky řeknu, co bych dělal tajnosti? Náš rakouskej štát musí udělat s carem alianc, – a všechno bude dobře. Až ji uděláme, potom se budou Němcí nás bát utískovat, aby je cár nepraštil přes pazouru, potom bude pro nás nebe, potom nebudeme potřebovat vyníkat ani v bitvě ani na poli ducha a kuldury, protože se budeme mít dobře a všechny peníze z celýho štátu pudou do Čech. A dyby se snad Němec přece jenom nechtěl Rusa bát, tak bude mít co dělat s Japoncem, tim starým pitomcem, kerej je íčko s Rusem jedna alianc, tak hold vyjede fůra z Port Arthura, na tý fůře Kanimura a ten rozmlátí Prajzy na cucky! Jenom vo to se jedná, abysme se s cárem dohodli, co se toho Balkánu tejče, a potom je vo nás postaráno. A aby se to stalo faktum skutek, to záleží na našich dvouch panech dochtorech, kerejm dávám návrh a přísnou pobídku, aby až budou v delekacích mluvit s císařem pánem, vyložili mu dobře, co sem já povídal, a řekli taky, že já sem to povídal, aby to jest udělal s cárem alianc, a voni se potom už snadno mezi sebou domluví, protože sou oba moudrý zeměpáni. Tak eště jednou navrhuju co konec schůze, aby voba poslancí císaři pánu pravdu řekli, na kerou sem já je přived! Tak! Vidějí z toho, že kovář je chytrej ptáček, že sprostej člověk taky něčemu rozumí a třebas víc než všelijakej učenec. Není muže nad kováře, – na zdar!..."
Zavzněl se smíchem spojený potlesk, – nesmělý jaksi, – ale mohutnící, až skoro rázem stal se vskutku ohlušující; s ním úspěšně závodilo rozjařené hulákání. Náhle propukla živelnou silou lidu vlastní klukovská veselost, dlouho nerada se tající a teď nad nudou vydatně se mstící. "Výborně!" ryčelo to zuřivě, "sláva Břicháčkovi! Ten má za ušima! ten má v nose! To bylo přec něco čupr, něco inčího, než ten flanz Volnýho! Ať žije lešetinský kovář Břicháček! – A něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem, ty stará kovárno..." Řev byl přehlušen zpěvem. Kovář, štěstím záře, klonil se stále pitvorně na všechny strany jako automat, – a pak jal se tleskat též. Nový, sluch trhající chechtot a potlesk. Břicháček vystoupil na stůl a jal se bušit se oběma pěstma do prsou, – a pak stehen a zadnice, vyskakuje do výše, jak jen mohl. Tu zmocnilo se davu pravé šílení.
(Ladislav Klíma; úryvek z Českého románu, Volného filosofie češství)

Příloha č. 3

Tu zdálo se mu, že vidí stranou něco, čeho tam dříve neviděl, - něco rudého. Pohlédl. V koutě míhalo se cosi, - nabývalo obrysů. Dole bylo to červené, nahoře bílé. Přetřel si oči, chvíli je měl zavřené, pak je opět otevřel. Zjev se neztratil, - naopak stála zde teď - žena.
   Byla oděna směšným a hnusným způsobem Matičky boží příbramské, podobajíc se pyramidě. Z pláště vyčuhovala malá, velmi bledá hlava, velmi hezká, ač, jak zdálo se, zestárlá, nemocná; dalo se z ní soudit asi na třicet let; měla hebrejské rysy. Nebylo pochybnosti; před Pietrem stála ted ve skutečnosti nádoba vznešené pobožnosti!
   Zbledl. V tu chvíli nevěřil vyprávění oread; naopak věřil teď skoro v to, v co věřil jako mladý hoch. . . "Maloval jsem čerta na zdi," pomyslil si, " a tu máš! teď je tady! a přišel, aby mne potrestal" Vlasy se mu počaly ježit. Vzchopil se, aby prchl. - Ale zastyděl se. Zjevení nevypadalo nikterak hrozivě. Oči jeho těkaly nejistě sem tam, ústečka se pootvírala, hned zas zavírala. Pietro myslil, že v tu chvíli bude nejpřiměřenější, padne-li na kolena, a myslil, že nemusí se za to stydět; za kurtoasii k hezkým ženám netřeba se přece nikdy hanbit. Učinil tak, - a dokonce sepjal ruce.
   I pravila královna andělů třesoucím se hláskem: "Vstaniž, mladíče ctný a šlechetný! A máš-li uši k slyšení, slyšiž slova Hospodinova a vůli jeho svatou!"
   I pravil potěšiv srdce své: "Aj, já pacholek Páně, staniž mi se podle slova tvého, Panno nejčistší!" I povstal.
   I pravila: "Vstaniž, mladíče šlechetnýl Jest vůle boží svatá, abys mstitelem božím se stal!"
   I pravil: "Jaký je smysl slov tvých, hvězdo jitřní?"
   I pravila: "Ten smysl je slov mých, abys se mstitelem božím stal!"
   I pravil: '"Nechápu neskonalou moudrost slov tvých, stolice moudrosti, v blbosti ducha svéhol"
   I pravila: "Ačkoli duch tvůj blbý jesti, tebe jest vyvolil bůh, bys spravoval lid jeho izraelský."
   I pravil: "Příčino naší radosti! Ač netoužím tuze o to, abych spravoval lid izraelský, budu poslušen slov pána mého, boha Sabaotha!"
   I mlčela; nato pravila: "Ajta, mladíče ctný a nábožný! Ačkolivěk bezbožný jsi, tebe jest vyvolil bůh, bys mstitelem jeho se stal."
   I pravil, stále více pookřávaje v duši svojí: "Rci mně, věži ze slonových kostí, kdo bohu ublížil, a i půjdu ihned a rukarna těmato jej zardousím jak holoubě. Dříve však naděju se, že mne bůh z jeskyně této vysvobodí a středem vojska vyvede, neboť zajisté sotva bych se mstitelem božím státi mohl, kdybych zastřelen nebo oběšen byl."
   I pravila: "Moudře jsi promluviI, mladíče pobožný! Ačkoli bezbožný jsi, tebe jest vyvolil bůh, abys z jeskyně této unikl a mstitelem jeho se stal!"
   I pravil: "A co mně činiti bude, kořene a bráno?"
   I pravila: "Mnohé zajisté činiti tobě bude, a nejen činiti, aIe i konati, nejen konati, ale způsobovati, nejen způsobovati, ale i prováděti, ba dokonce i dělati."
   I pravil: "Kořím se hluboké moudrosti tvé, archo úmluvyl"
   I pravila: "Co nejdříve tobě činiti jest, povím srdci tvému. V... žije mladík ohavný velice velmi, kterýž tamtéž studií svých dbá a který se Friedrich Nietzsche nazývá, a nejen nazývá, lébrž i jmenuje a zove. Tento mladík nešlechetný proti církvi mé ukrutně bojovati bude a Antikrista napíše, kterýž církvi mé škoditi bude velice velmi. I jest vůle boží, aby hanebník tento ze světa zahlazen byl, a tobě, mladíče, mohutný meč v ruku jest dán, abys jej ze světa sprovodil dříve, než v skále Petrově rýti bude. Dále spisovatel románu tohoto, ač daleko hloupější jest, neméně, ba více ještě ohavný, kterýž jméno mé svaté neslýchaným způsobem zlehčovat bude, ze světa zahlazen býti musí. Jelikož tentýž teprve za čtrnáct roků světlo světa uzříti má, zajisté nemožné jesti již teď ze světa jej sprovoditi. Proto jest vůle boží, abys, mladíče nábožný, rodiče jeho hanebné ze světa sprovodil, kteřížto v provincii české žijí. Neboť budou-li rodiče jeho smrtí teď zamordováni, zajisté za čtrnácte let po jejich smrti ničema ten z nich se naroditi nemůže…

(Ladislav Klíma; úryvek z povídky Bílá svině neboli konečné rozhřešení problému o vzniuku křesťanství)

Příloha č. 4

Analysuji-li své nejrannější vzpomínky, nalézám na dně každé neuvědomělý, ale distinktní pocit, — spočívání ve své vůli, s myšlenkou: vše teď dovršeno, protože chci, — a pocit své faktické všemoci, absolutní, ne ubohé, ve smyslu Napoleonova: “slovo nemožnost mělo by být vyškrtnuto z lexikonu”. Hypertrofie vůle, — nechalo by se to nazvat vědeckou hantýrkou. Tato metafysická má pradisposice je tíže ode mne odmyslitelna než můj trup. Vyjímal jsem se s ní ovšem podivně v tomto světě, a on ve mně. Žil jsem v myšlení, snění a jednání jen v “nemožnostech”, nečině však, co by mně značněji škodilo: s mou fundamentální nerozumností, recte nadrozumností, je v rovnováze příšerně zdravý opatrný instinkt sebezachování; způsobil nejen, že dosud žiju, ale i že nepřihodila se mně nikdy větší nehoda. — Pasivní stránka světa byla mně něčím neztravitelným; nesčetná slova jako musit, smět, trpět, úraz, vězení plnila mne až fysickým odporem — zbledl jsem zlostí, slyšel-li jsem je jen. Zevní svět byl mně v hloubi protivnou quantité négligeable, luzovskou rebelií proti mně. Nejvíce jsem opovrhoval lidmi, s hnusem: stačil dotek jejich těl i šatu, aby se mně obrátil žaludek. Tím více, čím bližší mně byli; příbuzné, hlavně sourozence, nejvíce rodiče — jen proto, že jsou ke člověku v tak absurdně těsném vztahu; mimochodem, moji rodiče, oba nezvykle moudří, vyciťovali značně moje intimissima a brali na ně ohledy — neměli na př. nic proti tomu, když jsem, 12letý už, trávil celé noci v lesích. Nenávidím dodnes nejvíce své rodné místo, Čechy, současnou dobu, Tellus.

Jakékoli religiosní a sociální cítění bylo mně ode vždy zhola neznámo; stačilo slyšeti slovo bůh nebo mravnost, abych utekl jako čert před křížem. A priori opovrhoval jsem všemi lidskými vírami, mravy, úsudky; stačilo, aby někdo něco tvrdil, abych to považoval za nesmysl; učitel a idiot byli mně synonyma. Jen z tohoto metafysického nepřátelství rozbíjel jsem v noci okna, zapaloval snopy, kladl kameny na koleje; dospěv nekonal jsem zločinů, považuje je, včetně válku, za pouhé uličnictví. — Zvířata jsem vlastně nemiloval — vyjma trochu kočkovité dravce a dravé ptáky — ale měl s nimi vždy enormní soucit — korrelát mého naprostého nedostatku soucitu s lidmi. Když mně bylo 8 let, šťouchal chlap železnou tyčí surově do tygra; ten strašně řval. Odcházeje šeptal jsem si, omámen vztekem a bezmocí: “jen počkej, můj andílku, uvidíš, že ti tu mrchu jednou předhodím, uvidíš!” Nepochyboval jsem, že se to stane — a nepochybuju. (Ladislav Klíma; úryvek z kapitoly Moje filosofická konfese a dodatky k ní, soubor Vteřina a věčnost)

Příloha č. 5

"Můj syn, na kterém jsem si nejvíce zakládal, stal se profesorem filosofie! Hrůza, hrůza! Ne! nemožno! Ale přece -? Milion sviň, já se zblázním!"
"K němu!" velela Arga.
Válel se po zemi jako špatně do hlavy trefená svině, tloukl čelem o podlahu, jež byla plna lejna, částečně se roztekšího, částečně starcem rozneseného. Nejen vlasy jeho, ale i tvář a oděv byl jen lejno, lejno.
"Právě měl jsem sen," vyl a plakal přitom srdcelomně, "jak byl můj Fabio malým hochem. Jak choval jsem jej na klíně, jak se při tom posral, ale při tom škubal mne za vousy jako drak, už tenkrát byl hotový prevít! A potom viděl jsem jej postupně, jak vytloukal všechna okna a kamarádům zuby a oči, – a jak, desetiletý teprve, zastřelil selku. Ležela za silnici, mrcha, se skleněnýma očima, – a já přivinul jsem kluka k sobě a zvolal, pln neskonalé pýchy: 'Ó ty lumpe! co z tebe ještě asi všechno bude, až budeš velký!` A tu promluvilo psí hovno, které vedle té selky leželo: 'Podívej se, nešťastný otče, dobře na mne! to z něho bude, to, to!` A náhle jsem se rozpomněl a jat neskonalou hrůzou, zařval jsem: 'Běda! běda... on je profesorem morálky!`- – -

(Ladislav Klíma; úryvek z kapitoly Filosofická fakulta, Velký román)