Úvod
Ladislav
Klíma, narozen 22. 8. 1878 v Domažlicích – 19. 4. 1928 v Praze.
Spisovatel, podle
jedněch patřící mezi významné české expresionisty, podle druhých genius dada
próz, podle mnohých dalších spíše než beletrista, významný filozof.
Ladislav Klíma je
totiž autorem neskonale mnoha literárních děl, spadajících do neskonale mnoha
literárních žánrů. Za jeho života byla vydána však pouze část jeho děl. Mnohá
sám Klíma spálil.
Stejně
jako byl jeho vztah ke svým pracím v mnohém kontroverzní, byl Klímův pohled
na okolní svět i na sebe samého velmi neobvyklý. Rozhodně se dá o této
osobnosti říct, že byla silně konfliktní a rozporuplná.
Rozhodně bych
v následující práci nechtěla Ladislava Klímu někam zařadit, či jednoznačně
určit jeho charakterové a povahové rysy, protože nevím, zda je to vůbec možné. Přesto
bych ještě uvedla pár poznámek, které pro mne vyplynuly po dlouhodobější četbě
Klímových děl.
Za
prvé si myslím, že Klíma přes všechny požadavky, které na své čtenáře vždy
kladl, a které se týkaly utváření dojmu na něj samotného, nebyl zcela psychicky
zdráv (podrobněji bych se tomu chtěla věnovat v kapitole
s Kretschmerovou typologií).
Další
fakt, který mne vede k tomu, že se budu snažit autora alespoň připodobnit
k jednotlivých typologiím, je ten, že v mnoha spisech se čtenáři
naskytne výjimečná příležitost, utvořit si vcelku reálný pohled na duševní,
tělesné zdraví, materiální i duchovní život Klímy, a v neposlední řadě i
myšlenkové pochody a životní hodnoty. Toto vše na sebe Klíma mnohdy prozrazuje,
a to naprosto otevřeně bez jakýchkoli náznaků studu.
Ráda bych se tedy pokusila alespoň o stručný
náhled do rozhodně zvláštní a zajímavé psychiky tohoto českého spisovatele a
filozofa.
Ladislav Klíma – typologie
osobnosti podle
Gallena a Hippokrata
Jako
první bych se věnovala dvěma příbuzným typologiím, neboť jedním z jejich
důležitých faktorů je temperament. Již v roce 400 př. n. l. popsal
Hippokrates 2 typy tělesné konstituce vyskytující se u lidí podobného typu. Byl
to menší širší typ a velký hubený typ. Oba tyto typy byly
příbuzné s jedním typem podle Gallenovy typologie čtyř temperamentů.
Menší širší (obézní) typy patřily spíše k sangvinikům
a/nebo cholerikům, zatímco typ hubený
velký se řadil spíše mezi flegmatiky a/nebo melancholiky.
Ladislav Klíma by podle své tělesné stavby
spadal pod typ hubený velký. A to téměř sto procenty (viz. fotografie),
neboť jak Klíma sám uvádí:
„…a má jediná
tělesná vada, že jsem při 175 cm vážil
jen 62-65 kg….“[1]
Naproti tomu je pro
mne velmi těžké dále se řídit typologií obou výše uvedených „tvůrců“ těchto
typologií, neboť hned v následujícím odstavci se dočteme:
„Kdo věří, že mens
sana in corpore sano, nesmí mne zařadit mezi psychopatologické lidi….“[2] Pokud se zaměřím na typ
flegmatik/cholerik podle Hippokratova typu, řadí se Klíma opět někam na pomezí
obou těchto typů. Pro konkrétnější ukázku uvádím úsek, kde jsou patrné naprosté
rozdíly v Klímově chápání sebe samého: „…-proto ještě žiju, „měsíčňan“
spadlý na zem, jehož jediná činnost, ani minutu neustávající, byla důsledné
pracování proti podmínkám animálního života…“[3] Tady bych uvedla jako vysvětlení
Klímovu filozofii „všeobjímající,
všekomandující vůle“, jejíž moc chtěl dokázat právě překonáním všech lidských
potřeb („…Přání, tužeb, žádostí skoro už nemám…platí i o starostech….“ [4]). Ale více bych se tomuto věnovala
v kapitole o extraverzi a introverzi. Nyní navazuji na předchozí odstavec:
„…Není
afektu, který by měl dvě procenta moci nade mnou….“[5] Podle této charakteristiky bychom usuzovali
spíše na klidný až flegmatický typ, ale vzápětí na to Klíma píše: “…Jsem od
přírody vzteklý – po léta nepocítil jsem zlost…“[6]
Myslím, že tady je velmi zřetelný rozpor
v Klímově chápání osobnostního temperamentu, který na jedné straně uznává
jako něco vrozeného a člověku vlastního, na straně druhé ho považuje opět za
jednu z lidských vlastností, kterou lze přemoci, ovládnout a změnit právě
vůlí. V závěru jsem dospěla k tomu, že je velmi těžké zařadit Klímu
pod jakýkoli jednotlivý typ. Vše, co bylo řečeno o jeho temperametnu
v sobě obsahovalo, jak stránky povahy flegmatické, tak cholerické. Nechala
bych tedy na každém aby si vytvořil vlastní názor. K tomu může být dobrým
pomocníkem kniha Jindřicha Chalupeckého, „Expresionisté“.
Ladislav Klíma – typologie
osobnosti podle
Ernsta
Kretschmera
Další z typologií, kterou bych se
pokusila aplikovat na osobnost Ladislava Klímy, je Kretschmerova typologie
podle tělesné stavby. Ernst Kretschmer se pokoušel o důkaz statické souvislosti
mezi tělesnou stavbou a onemocněním schizofrenií či maniodepresivní psychózou.
Souvislost mezi těmito dvěma jevy lze podle něj vyjádřit tzv. koeficientem korelace, což je četnost,
nebo-li častost výskytu. Jeho výsledek byl r
= 0,58. Kretschmer viděl tuto souvislost i u lidí „zdravých“ ,
a souvisela též
s přechodem mezi stavem „normálu“ a psychickou poruchou. Tento přechod je
krásně patrný i u Klímy. Netroufám si označit Klímu podle jeho projevů za
člověka psychicky nemocného, ale myslím
si, že v mnoha úsecích jeho tvorby je patrné jakési „myšlenkové“
rozpolcení.
Kretschmer
dospěl k základnímu rozdělení na tři typy: pyknický typ, leptosomní typ a
atletický typ. Klíma (viz. foto) podle své tělesné konstituce spadá
z větší části pod typ leptosomní (schyzothymní), ale podle vnitřních
povahových a projevových charakteristik by více odpovídal spíše typu pyknickému
(cyklothymnímu).
Pro přesnější
ukázku bych uvedla
nejdříve
charakteristiky, které se shodují s nejčastějšími
vlastnostmi cyklothymů:
dobrá
schopnost sociálního kontaktu,
Klíma uvádí: „…Jsem ke všem lidičkám vtělená mírnost a laskavost…“[7]
Další důvod, díky kterému vidím Klímovo vnější vystupování, a vůbec
sociální chování příslušné k typu pyknickému, je fakt, že Klíma přes
svou „pracovní neangažovanost“ a neustálé výtržky, týkající se veřejného
vystupování apod., měl spoustu přátel, a to i ve vyšších kruzích.
Ukázka:
“…Že jsem ani v posledních jedenácti letech nepošel – a i dřív,
v bezstarostnosti, jak řečno, mohlo být
- každý okamžik (nejhorší v roce 1911, kdy žije bezstarostně – jsem
se pár měsíců jenom potácel) - , má mimo uvedené ještě tři příčiny: 1) umění
zacházet s lidičkami; 2) mé naprosto singulárně zdravé tělo - , jemuž ani
nejstrašnější, „nejnezdravější“ ataky ducha nemohly uškodit…; a 3) anděl
strážce – anebo „génius“ atd. – A
vlastně ještě, za čtvrté, moje filosofické zkamenění.“[8]
Sám Klíma se občas stylizoval, chtěl působit jako „člověk nezdolné vůle, prostý
všech obyčejných citů, nietzschovský nadčlověk“.
Zároveň
vedl velmi bohatou korespondenci a velkou část svého života se nechával vydržovat
z peněz přátel, kteří to však považovali spíše za svou čest, než za projev
dobré vůle.
Co
se Klímy týče napsal o něm např. Otokar Březina: „…dobrý, podivuhodně jemný ve
svém nitru, bezbranný uprostřed tohoto světa , jehož sílu slavil a miloval.“
Jiní jeho přátelé o něm psali podobně, např. jeden z jeho přátel Miloš Srb
: „Síla je totéž co vznešenost, nízkost totéž co slabost.“ „Tvrdý muž, čiře
rozumový, antický tvrdý a statečný, duchovními zápasy zocelený, drsný – a přece
současně tak jemnocitný, laskavý a světlý.“ 
Ovšem byli zde i jiní jeho vrstevníci, kteří
ho viděli jinak než jako velkého filozofa. Např. Karel Čapek o něm píše:
„Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes, živil se
tento vesele chmurný filosof vším možným, svými přáteli, čištěním stok nebo
projekty, jak zbohatnout, třeba výrobou tabákové náhražky nebo pornografických
románů.“ Ale tyto Čapkovy postřehy Klímy jako „ cynického bohéma“, jak
poznamenává autor knihy Expresionisté, Jindřich Chalupecký, jsou holé pomluvy.
Jeho vysvětlením je jiná povaha jednotlivých osobností a jejich rozdílné
schopnosti vypořádat se s konfliktem mezi nimi a světem.
- snadná
odklonitelnost; Tu
lze u Klímy vypozorovat při četbě jeho Filosofických spisů nebo
v díle O Solovjevově etice, kdy se Klíma neustále myšlenkově vyvíjí.
Nikdy si nezakládá pouze na jednom či více konkrétních pojmech, které by
později odmítal měnit, či jinak transformovat. V mnoha případech, zde
vidím silné rozpory. Např., když v povídce „Bílá svině neboli konečné
rozřešení problému o vzniku křesťanství“, líčí Ježíše Krista jako zloděje,
padoucha apod., na konci povídky své stanovisko
vysvětluje jako „pouze jinak pojatý výklad Bible“. Poté v díle O Solovjevově etice
náruživě obhajuje křesťanství, jako jediné náboženství, kde se podařilo
sjednotit ve víře „princip univerzality“. A na závěr knihy,
v kapitole „Kritika“, dochází k názoru, že filosof, jehož celou
dobu obhajoval, podporoval a s nímž souhlasil, je podle něj opět
příliš zaslepen svou „nábožností“. To je ale trochu povrchní srovnání, a u
Klímy by asi princip „snadné odklonitelnosti“ byl spíše principem
„promyšlené odklonitelnosti“. Nelze tedy říci, že by to zcela platilo.
- častá
kolísavost mezi povznesenou náladou a depresí; Naproti tomu tato charakteristika je
u Klímy jednou z nejsilněji zastoupených. Jedním z impulzů,
které daly vzniknout těmto chmurným náladám je jistě i několikanásobné
úmrtí téměř všech členů Klímovi rodiny.Klíma měl čtyři sourozence, tři
z nich, dva bratři a sestra, byli již mrtvi a potom v krátké
době zemřela poslední sestra, matka a teta. Zbyl mu jenom otec. Klíma sice
líčí jejich smrt s „rádoby“ lhostejností, ale jeho spolužáci Jiří
Hoetzel a Jan Paroubek o těchto událostech poznamenávají: „Nedobře bylo po
smrti matčině…Nedbal svého zevnějšku, chtěl žít způsobem co
nejprimitivnějším, nemyl se třeba celý týden i dél, chválil si výhody,
jíme-li po způsobu psím. Měl jsem dojem, že se Ladislav Klíma do takových
věcí nutí.“ „…po všech těch smrtích Klíma zpoustevničil, žil
v nepořádku, ani se nemyl, oddálil se obvyklému způsobu života,
toulal se po lesích i v noci a zabořil se jen do svých knih.“
Ukázky
neustálých změn nálad najdeme téměř ve všech jeho dílech. Jako příklad bych
uvedla: „ …vše ve snu teď hravé a veselé stane se vážným a děsným. Nade vším
černá nálada, modravě mlhavý vzduch Orku; děsná propast světového
problému pod tím….“[9]
Tady bych se ráda zastavila u slova Propast, které se velmi často vyskztuje
v Klímových textech. Klíma zřejmě žil celý život s vidinou propasti,
do které se má zřítit. Jeho hlavní hrdinové, do kterých se Klíma často
stylizoval mají např. zdolávat ohromné propasti, nebo je jakási vyšší moc
znenadání zachrání před pádem do jiné temné propasti apod. (Tyto motivy můžeme
nalézl v dílech jako „Slavná Nemessis“, „Vlastní životopis“ či „Dios“, „Selen“
a další. Jiným příkladem, který však má už možná blíže k typu
schyzothymnímu je Klímův román „Utrpení knížete Sternenhocha“, který celý
pojednává o postupném šílení jistého šlechtice. V této knize se podle mne
dá vysledovat podobná linie myšlení a „šílení“ hlavního hrdiny a samotného
autora. V mnoha případech si Klíma své psychické propady sám uvědomuje, a
ve svých dopisech je uvádí a popisuje,
vždy to však připisuje buď alkoholu, na kterém byl delší čas závislý (této
závislosti se však zbavil na důkaz své „filozofie vůle“), nebo myšlenkovému
vypětí, které ho často zaměstnávalo natolik, že nebyl schopen „normálního“
života. Jako ukázku jeho vlastního pohledu na tento problém uvádím:
„…nálada lepší, než včera na proch. Myšleno o tom, co teď činit…“[10]
„…
28/I. * dnes v P.[11]
Nál.[12]
dobrá…“ , „…Stav relat. velmi
dobrý...Těles. stav nejlep.[13]...Asi
týden ani kap. alk.[14]…“[15]
Dalším důkazem Klímových často se střídajících psychických stavů, jsou i časté
zmínky o sebevraždě (nutno uvést, že ji nikdy nezrealizoval a zemřel na
tuberkulózu), která se v Klímových dopisech, psaných německy, ukrývá pod
pojmem Selbstmort, někdy také ve zkratce S.M., uvádím: “…Neprovést sebevraždu
tak spěšně, ve špatném rozpoložení, jakoby k tomu hnán, bezectně, nýbrž
z vlastního popudu, jaře, bez příčiny – náhle…“ Toto pojetí sebevraždy,
naprosto stejné, jako ho Klíma vždy líčil ve svých autobiografických spisech,
se poté objevuje v Klímově dramatu Dios:
IRON:“…O sobě musím ještě dodat, že rozhodnutí
zastřelit se, od toho okamžiku improvisačně náhle kdykoli, padlo u mne dnes
ráno: to znamená, abyste se nedivili, kdybych např. v ten veselý okamžik
náhle se střelil…“[16]
To jsou dle mého názoru chrakteristiky
cyklothymního typu, které nejvíce odpovídají Ladislavu Klímovi. Pokud bych měla vybrat z typů
u cyklothymů, řekla bych, že nejlépe
odpovídá typ tišší, citlivý, čemuž
odpovídá i Hoetzelova charakteristika Klímy jako „…neobyčejně hodného hocha,
měkkého srdce….nápadnou ostýchavost, zvláště vůči ženám.“ Z vnitřních
charakteristik je u něj zastoupen i typ schyzothymní, méně než typ předchozí,
přesto bych osobně řekla, že „rozdvojení“ osobnosti se dá u Klímy vysledovat
často, a v mnohém až na hranici tzv. stavu
normálu. Např., když o sobě Klíma mluví v množném čísle a nejedná se o
přepis, neboť tento „majestátní plurál“ se objevuje na více místech jeho textů.
Tou nejvýraznější chrakteristikou
schyzothymního typu, která se objevuje i u Klímy, je :
1. orientace na sebe; Ta je patrná z mnoha vlastních
Klímových slov, např.:
„…naprosto
znemožní udělat si o mém charakteru náležitou představu, rád bych ti poskytl
sám o sobě malý portrét: Jsem úplně obyčejný tyran, tj. naprosto obyčejná
lidská štěnice. V důsledku svého sociálního postavení jsem ovšem zatížen
různými proprietami, jež mně – jako ostatně aristokratům všeho druhu – při
povrchním pohledu dodávají vzhled čehosi výjimečného. I když jsem
v podstatě slaboch a zbabělec, jsem schopen tu a tam vyvinout významnou
energii a odvahu: Ten koho někoho všechno pokorně poslouchá, má volens nolens
sebevědomí, jistotu vystupování, jaké jsou otrokům navždy nedosažitelné; ke
komu se upírají oči celého světa, je nutně vychovává k odvážlivosti: 99 %
statečnosti vychází z ješitnosti…“ [17]V této
ukázce líčí Klíma svůj charakter sice přeneseně a převtělen do role „mravenčího
panovníka“, ale přesto nezastírá totožné jádro s vlastní osobou. Tato
silně vyvinutá stránka Klímovy osobnosti se projevuje také ve formě ega, o
kterém bych se ještě ráda zmínila v další kapitole. Ale pokud bych měla Klímu
zařadit do schyzothymních typů byl by to zřejmě typ chladně – panovačný.
Rysům
atletů Klíma neodpovídá zcela vůbec nebo pouze z malé části, ale
podobnosti jsem nenašla.
Ladislav Klíma – extraverze
versus introverze podle
Carla Gustava
Junga
Carl Gustav Jung, a
jeho typologie dvou forem podle typu postojů osobnosti, dělila lidskou psychiku
podle orientace psychické energie na dva základní typy:
- introvertovaný (centripetální) neboli dostředivý; psychická energie byla
zaměřena na subjekt
- extravertovaný (centrifugální) neboli odstředivý; psychická energie byla
zaměřena na objekt
V souvislosti s
aplikací těchto dvou typů osobnosti na Ladislava Klímu jsem si všimla, že u
Kretschmerovy typologie osobnosti odpovídá Klímova charakteristika spíše cyklothymnímu
typu. Naproti tomu podle Jungových typů odpovídá vnitřní Klímova
charakteristika spíše typu introvertnímu.
Pokusila
bych se vybrat určité charakteristiky, připisující se jednotlivým typům a na
nich doložit podobnost s osobností Klímy. U introverta bych zařadila:
1. váhavé,
reflexní, do sebe vztažené bytí; Vše, co Klíma kdy napsal o sobě, světu
a lidech, bylo vždy podřízeno jeho přísným morálním a filozofickým zásadám,
které obhajoval „svou logikou“, na
základě „své vlastní zkušenosti“, někdy pro srovnání doplnil postřehy jiných
filozofů, jež však nikdy nezapomněl v závěru náležitě kriticky recenzovat. Vše,
co Klíma uznával, byla jeho vlastní moc na životem, označovaná jako „vůle“,
díky které se stavěl do pozice „Boha“ a sám sebe za něj v mnoha spisech
označuje. Ukázka:
„…Nejsem čl. – omyl
to byl, že bych byl něco tak bídného (filos. nahlížet na to) – jsem božská
(nade vše povznešená, nevyslovit.) bytost; nejvznešenější metafysický
„netvor“…“Tedy nemohu nic jiného chtít, než stále sám sebe „affirmovat“: být
sebou, sebe milovat, objímat, užívat, v sobě se rozplývat…“[18]
Projevy
této myšlenky nebyly extravertního typu, vždy se jednalo o záznamy v jeho soukromých
denících, dopisech apod. a Klíma nikdy neusiloval o jejich propagaci, často ani
zveřejnění. Možná právě proto i mnohá svá díla sám zničil. Na základě toho si myslím,
že nebyl vnitřně naprosto vyrovnán, navíc by se dalo usuzovat na silně
narcistní povahu. Proti tomu však zase ukazuje mnoho jiných věcí, např. Klímova
láska ke zvířatům, kterou projevoval hlavně silným afektem vůči lidem, kteří
jim jakýmkoli způsobem ubližovali. Myslím, že je tento rozpor dostatečně
vystižen v ukázce, kde Klíma na jedné straně absolutně necítí slitování
s lidskou bytostí, na straně druhé cítí naprosto empaticky se zvířetem
(viz. příloha č. 1) Je
ale zajímavé, že Klíma „nemiloval“ sám sebe jako dokonalou osobu, nýbrž sebe
jako vtělení své filozofie a její praktický projev, který zároveň uznával jako nejdůležitější
morální hodnoty (důležitou roli zde hraje vliv Nietzscheho a Schopenhauera, ale
jejich učení mnohdy kritizoval a zaměřil se pouze na jejich pojem „vůle„ jako
nejdůležitější lidské vlastnosti a na tom postavil svou vlastní filozofii).
Měl silně vyvinuté
ego. V častých pasážích, kde
označuje sám sebe za boha se dostává do rozporu s filosofií Jacobiho,
který zastával názor, že: „…člověk se nemůže spoléhat jen na sebe, na své
vědomí, existuje nadlidská autorita, jíž se musí podřídit.“ V opačném
případě musí být člověk sám bohem, což byl fakt, který se Klíma snažil celý
svůj život „prokázat“. A který dokazoval tvrzením, že: „Egosolismus je
egodeismus. Nad člověkem není už nic…“Avšak tyto myšlenky se objevují pouze
v písemné podobě a Klíma se je až na výjimky nikdy nesnyžil vydat či jinak
rozšířit „do oběhu“. Sloužily mu pro jeho vlastní vnitří potřebu jako studijní
materiál a zároveň důkazy k jeho praktické filozofii. Z charakteristik extravertního typu bych
vybrala:
1. bezstarostně a důvěřivě se pouští do
riskantních situací;
Není to sice úplně
přesné, možná i povrchní. Ale myslím si, že dokladem této charakteristiky by
mohlo být již výše zmiňované rozhodnutí o provedení sebevraždy. Je jisté, že
Klímu vedly k těmto myšlenkám jisté psychické stavy, ale to, jak tento akt
pojal a jak o něm píše, je podle mne dokladem jisté „nevyspělosti“ ve zvažování
a rozhodování. Svědčí o tom možná i sám fakt, že Klíma k sebevraždě nikdy
nepřistoupil (což mluví proti této charakteristice). Přesto si myslím, že mnoho
jeho názorů bylo ovlivněno právě jakýmsi nedostatkem „pudu sebezáchovy“. Klíma
byl ochoten pro důkaz své filozofie, či
dodržení svých zásad udělat cokoli. Nevyjímaje sebevraždu či vlastní fyzickou
destrukci. Uvádím ukázku, která navazuje na předchozí Kretschmerovu typologii
(str. 3, odtavec 3.):
„…Chlastal
jsem vodu, kterou byli umýváni neštovičníci, snědl vuřty, z kterých zbyli
téměř jenom červi, pil vody, po kterých by normální člověk aspoň těžce
onemocněl, - odstonal jsem to jenom dvoudenním diaré.“[19]
Dalo by se mluvit i
o určité ztrátě kontaktu
s realitou, který si však možná Klíma budoval již od mládí(viz. jeho
osamocené dlouhé toulky lesem apod.). On sám se však rozhodně tomuto faktu
nevyhýbá a dokonce si plně uvědomuje, že ztrácí schopnost, přes všechnu snahu
dokázat „všeobecnou platnost vůle“, komunikovat s okolním světem a
„normálně“ žít. Chvílemi se proti tomuto stavu bouří formou krvavých a
zmatených próz a románů jako např. Utrpení knížete Sternenhocha, a chvílemi jej
považuje za stav „božského osvícení“, které mu má jako důkaz „všeobecné
platnosti vůle“ sloužit.
Přes
všechnu snahu pokusit se alespoň o stručnou typologii Klímovy osobnosti bych
chtěla ještě dodat, že Jung svou teorii nikdy nepodložil žádnými výzkumy. Tato
typologie by nám měla sloužit k snadnějšímu rozpoznání jednotlivých
osobností, a má velký význam pro sociální chování jedinců a jeho odhadnutelnost.
Zároveň toto pojetí nalézáme v současnosti ve většině moderních modelů
osobnosti (např. H. J. Eysenck, který se
pokoušel o důkaz existence
fyziologických rozdílů mezi těmito typy).
Na
závěr bych chtěla dodat, že přesto, že tyto typy nám slouží k tomu,
abychom jimi mohli vysvětlit obsahovou stránku určité osobnosti, je konečné
vysvětlení ovlivněno použitým modelem. A další věcí je, že přesto, že byla
snaha, aby tyto typy byly odvozené od reality, kterou mají vysvětlovat, a aby
jí co nejvíce odpovídaly, nemusí to tak mnohdy být.
Závěr
Pokusila
jsem se o stručnou aplikaci určitých typologií na osobnost Ladislava Klímy.
Musím ale říct, že osobně nejsem s touto prací moc spokojená, protože si
myslím, že Ladislav Klíma je člověk natolik komplikovaný, že s analýzou
jeho osobnosti měli problém odborníci, kteří se jím zabývají celý život. Proto
si myslím, že jako naprostý laik jsem se nemohla ani přiblížit skutečné
aplikaci jakékoli typologie, a velmi ztěží aplikaci na tohoto autora. Při
výběru jsem se řídila doporučením, abychom si vybrali spíše osobnost
„konfliktnějšího“ rázu. Což pro mne v důsledku znamenalo velký problém,
neboť Klíma jako filozof vždy usiloval o
univerzální spojení protikladů, a jak jsem se snažila ve své práci ukázat, svou
filozofii se snažil praktikovat sám na sobě v reálném životě. Pro lepší
orientaci v jeho osobnosti, přikládám úryvky ze zajímavých literárních děl
tohoto autora (přílohy 2-). Výsledkem je tedy osobnost, která poznává krásu na
základě „ošklivosti“, lásku na základě „nenávisti“. Je tedy velmi těžké napsat cokoli
o tomto autorovi s jistotou. Rozhodně však Ladislava Klímu považuji za
výborného prozaika, originálního satirika, vtipného dramatika a hlavně
zajímavého člověka a filozofa.
Seznam použité literatury:
L. Klíma; Vteřiny
věčnosti; nakladatelství Maťa; Praha 2002
L.
Klíma; Boj o vše; nakladatelství Votobia; Olomouc 1995
L.
Klíma; Dios; nakladatelství Lege Artis a Pražská imaginace; Praha 1990
L.
Klíma, Franz Böhler; Putování slepého hada za pravdou; nakladatelství Volvox
Globator a Kniha, Grafika, Bibliografie – KGB; Praha 2002
L.
Klíma; O Solovjevově etice, nakladatelství Lege Artis a Pražská imaginace;
Praha 1993
L.
Klíma; Utrpení knížete Sternenhocha; nakladatelství Paseka; Praha 1990
L.
Klíma; Selen; nakladatelství Lege Artis a Pražská imaginace; Praha 1989
L.
Klíma; Husité; nakladatelství Lege Artis a Pražská imaginace; Praha 1987
Hans
Kern a spol.; Přehled psychologie; nakladatelství Portál; Praha 2000
Jindřich
Chalupecký; Expresionisté; nakladatelství Torst; Praha 1992
Seznam elektronických adres:
http://lege.cz/win.en/kytlice/sus.htm
http://lege.cz/win.en/kytlice/cesrom.htm
http://lege.cz/win.en/kytlice/velrom.htm
http://mujweb.atlas.cz/www/odpor/OSOBNOST/klima2.htm
http://grimoar.cz/lk_01/lk_01_21.htm
